Marek Taclík: Potřebuju jen ticho

Když jsme se u plzeňského piva U Tygra domlouvali na focení, Marek přemýšlel – a nakonec jsme si řekli, že ho budeme fotit na kole. Začal prý zase pořádně jezdit. Pár dní před focením mi přišla od Marka SMS: Větší láska než kolo jsou pivovary. Poslal jsem odpověď obratem: Tak pojedeme na kole do pivovaru?!

Marku, to je záměr, že je těžké se z médií dozvědět cokoli o tvém soukromí, koníčcích, světonázorech?

Tak jestli jsi hledal tohle, tak to se nedivím, že jsi nic nenašel… Já totiž nic takového nemám. Nemám koníčky. Já chodím jen do práce. Asi před pěti lety mi Hynek Čermák říkal, že když už nebudu tolik pít, tak bych si měl najít nějakého koníčka.

Cos mu na to řekl?

Dodnes si myslím, že je to kokotina, ale možná měl pravdu.

Co třeba lyže?

No vidíš, jasně, lyže. Ještě se mě nikdo při rozhovoru neptal na lyže. Zrovna včera jsem se seznámil s Evou Samkovou, to je sice snowboardistka. Sympatická baba. Lyže mě baví moc. To je vlastně v uvozovkách jediný, co umím. Vyrůstal jsem v Podkrušnohoří, strejda byl vlekař a ja byl už někdy od čtyř let furt na sjezdovce.

Přišlo mi, že jsi na těch horách často sám. Zdá se mi to?

Nezdá. No vidíš, toho si ještě nikdo nevšiml. Já to mám rád. Seberu se, vezmu auto, lyže a jedu do Alp na tři dny úplně sám. A ještě se vyhýbám Čechům, abych se nemusel seznamovat. I teď, když už mám ženu a děti, tak mě pouští, protože ví, že musím být tři dny sám.

Jsi samotář? Nebo si jen po tom náročném herectví potřebuješ odpočinout?

Jasně, stoji mě to energii, ale jinak tyhle stížnosti na unavenost hereckou profesí nesnáším. Já prostě potřebuju jen ticho. Je to taková forma meditace, pročištění. Nerad si povídám. Jsem spokojenej, když můžu třeba šest hodin mlčet. Pak sice přijdu lidem divnej, vyzvídají, co mi je a tak dál. No, a tohle je ten důvod. Potřebuju ticho.

Jsi pochybovač? Ptám se na sebevědomí. Nemyslím ani tak v životě nebo vůči ženám, ale... Pochybuješ o svých hereckých výkonech?

U herců by to mělo byt normální. Myslím si, že dobrý herec, který nepochybuje, neexistuje. Dokonce si myslím, že herec, který si o sobě myslí, že je dobrý, končí. A víš, že se mi to možná trochu stalo? Že jsem si to chvíli myslel? Když tě každý poplácává, tak tomu dojmu snadno propadneš, ale to je asi normální. Říkal jsi u žen? Tam je to nejvíc. Já jsem strašně nesmělý, plachý člověk.

Díváš se na sebe v televizi?

Ne. A zhoršuje se mi to. I na premiéře počkám, až se zhasne, a zmizím ze sálu. Naposled u filmu Padesátka, tam jsem vydržel – a prý jsem se celou projekci díval do země. Mimochodem, Padesátku mám rád. Byl to režijní debut Vojty Kotka a myslím si, že by měl režírovat dál. Už má i holku. Měl by natočit další film a koupit si Volvo.

Popularita tě štve?

Jako štve mě, ale na druhou stranu, úspěch toho, co dělám, s popularitou úzce souvisí. Kdyby herec nechtěl být populární, tak by měl dělat něco jiného. Takže ano, štve, ale já bych měl být vlastně šťastný. Jenže když jdu třeba na pivo, tak to mám stejně jako s těma lyžema. Dám si pivo a potřebuju si sednout a pomlčet. A často někdo přijde: Jé, pane Taclík, můžeme se s vámi vyfotit? A můžeme si přisednout? A za 10 minut jsou naštvaný, že vlastně nejsem tak zábavnej. Že nebavím tu společnost. To jsem taky ještě nikdy neřekl, tak je fajn, že to zazní tady. Aby mě příště nechali pomlčet. (smích) Ale nestěžuju si. To, že tě lidi znají, přináší práci i vyšší honorář. A taky můžu dělat rozhovor do magazínu Volvista.

Zmiňuješ pivo, sedíme na pivu. Uměl bys pivo uvařit?

Ty jo… To jsi dobrej. Takhle krásnou otázku jsem ještě nedostal. Neuměl. Vidíš to. Naučit se vařit pivo. To je možná první rozhovor, kvůli kterému začnu dělat něco nového. A přitom znám několik majitelů pivovarů – a nikdy mě nenapadlo si říct, zdali by mě do vaření piva nezasvětili. A to jsi nikde nenašel, že jsem si před deseti lety udělal degustátorský
zkoušky ve Valticích?

Ve Valticích, takže vinařské?

Bylo to na víno, ale degustátorské zkoušky jsou složené z mnoha věcí. A jedna část zkoušky spočívá v testování šesti druhů vody. Sladká, slaná, kyselá, hořká, umami, což je slanější než slaná, a neutrální. Máš deset nebo jedenáct skleniček, některé vody se opakují a ta zkouška je tak těžká, že můžeš udělat pět chyb. A já udělal jednu. Pak mi dali šest různých sběrů a musel jsem určit odrůdu. Opět jedna chyba. Oni koukali – i já koukal. Netušil jsem, jak mám vyvinuté chuťové pohárky. Takže já to pivo tak nějak… (2x citoslovce mlasknutí)

Pivo dělá hezká těla. Co tvoje životospráva?

Asi dva roky jsem nesportoval. A někdy v květnu jsem začal zase pořádně jezdit na kole. A přibral jsem tři kila. A víš proč? Protože jak sportuju, tak piju víc piva. Na druhou stranu – hned jsem to pocítil na představeni. Nejsem už zadýchanej po první scéně. Neudržoval jsem se, dobrá otázka, ale to kolo si udržet chci – a kdo ví, třeba až vyjde tenhle rozhovor, budu mít o 10 kilo míň.

Nevím, jestli to souvisí s pivem nebo životosprávou, ale teď jsem si vzpomněl, že mi říkal náš společný kamarád, ať se tě zeptám na výlety do Ruska. Nějaká veselá historka z natáčení?

V Rusku jsem hrál třikrát – a vždycky to byl průser. V Moskvě nás zatkli s Petrem Zelenkou na Rudém náměstí. Chtěli nás zavřít za konzumaci alkoholových nápojů. Nakonec to spravilo pár rublů v temné uličce.

To ještě není tak hrozné…

A pak jsme hráli v Petrohradu. Letěli jsme tam na otočku, ve čtyři odpoledne jsme přistáli, v šest jsme to odehráli a v šest ráno domů. Teď už nepiju tvrdý, ale tehdy jsem si koupil nějakou vodku a na letištní přepážce mě zastavili, že si to nemůžu vzít do letadla. Ondra Sokol, který stál ve frontě za mnou, mi pak vyprávěl, že jsem jim řekl, že to ani nemám
v úmyslu. Lahev jsem otevřel a vypil na ex. Měl jsem asi pocit, že je nějak uhranu. A to je poslední, co si pamatuju. A probudil jsem se doma v posteli. Hele, Arabela. Prsten (otáčí na prstu imaginárním prstenem). Doporučuju takhle všem lítat. (smích) To, že jsme přestupovali ve Vídni, si nepamatuju.

Jak jsi prožil nucenou jarní pauzu, když jsi nemohl hrát?

Je mi hloupý to říkat, protože vím, že tahle krize zkomplikovala život mnoha lidem a mnoho lidí je na tom špatně a je mi to líto. Ale já jsem si tu pauzu vlastně užil a jsem strašně rád, že jsem měl nějaký finanční polštář. Zrovna včera jsme to rozebírali s Danem Bártou, který má mimochodem taky Volvo. Dan je můj soused pode mnou, vždycky se na něj z okna dívám, jak špatně parkuje. (smích) A rozebírali jsme spolu, proč a jak zatím lidi za kulturou příliš nechodí. Mimochodem proto jsem přišel dnes domů výjimečně až nad ránem. Já jsem trochu
rozmazlený, jsem zvyklý hrát před plnými sály, a ty teď plné nejsou.

Jestli ona ta kultura není pro lidi zbytná...

To jsi mě trochu naštval, teda.

Myslím to tak, že když máš starosti, nedejbože existenční, tak si přestaneš kupovat oblíbený časopis, protože to je zbytná věc. Do divadla půjdeš za půl roku, protože to je zbytná věc.

Mám spoustu kamarádů, co organizují festivaly a kulturní akce, a všichni se snaží přesvědčit stát a lidi, že to není zbytná věc. Ale v tomhle smyslu máš vlastně pravdu. A proto se bojím, co ještě přijde. Ale jak jsem se včera seznámil s tou Samkovou, tak ještě možná můžu reprezentovat v lyžováni. Na snowboardu.

Jaký jsi typ herce? Přijdeš mi vlastně dost spontánní, myslím přístupem, povahou.

Nejsem ten typ, který nechá na prknech střeva, to je pravda. Já už nechodím do divadla, já chodím do práce. (smích) Ale vážně. Jsou herci, kteří to prožívají a ty vnitřnosti tam nechají. Já to takhle úplně nemám, ale tu práci samozřejmě miluju. Jinak jsem herec, který má problém se doma naučit texty, což se třeba u Terapie, kde se točily i 10minutové dialogy
v kuse, ukázalo jako problém. V 5:30 mě nabíralo auto a já jsem do 5:00 jel furt text. Přišel jsem na plac a vypadalo to, že jsem se na to nepodíval. Měl jsem před sebou papíry, notýsek a viděl jsem jenom Petra Zelenku, jak si v duchu říká: Ty vole, ten to nedá. Ale všechno dobře dopadlo. Zase třeba v Kriminálce Anděl, tam jsme si se Švehlíkem ty texty jednou řekli
a už jsme to uměli. Záměrně jmenuju jenom herce, kteří mají Volvo. Švehlík ho má taky. (smích)

Jak jsi se stal volvistou ty?

Prosím tě, já vůbec nerozumím autům. Volvo bylo moje úplně první auto, je to bezpečný auto, teď mám rodinu, takže o to víc tohle oceňuju. Prostě se mi v něm skvěle jezdí, ale jinak nejsem ten, kdo by ti odborně rozebral technologie, všechny ty asistenty, motorizace. Nebo porovnával značky aut mezi sebou a říkal, že tohle má ta či ona značka lepší, vychytanější.
Mě prostě Volvo strašně baví. Asi je to láska.

A u nás jsi jako zákazník spokojený?

Já jsem spokojeny moc, protože se o mě vždycky skvěle postaráte.

Text: Aleš Wallcon
Foto: Daniel Martinek