Michal Froněk: Máme sny a ty si plníme

Vydal jste se někdy po stopách Olgoje chorchoje, byť symbolicky?

Měl jsem k němu blízko, byl jsem v Kazachstánu nebo v Číně, ale do Gobi jsem se ještě nedostal. Pro nás byl ten název spíše protest proti establishmentu. Byli jsme mladí a neklidní. Jinak jsem ale velký cestovatel, spíše po našich designerských lokalitách, New York, Milan, Berlín, Londýn, Tokio.

Studio jste založili ještě za studií v roce 1990. Bylo už tehdy v designu na co navazovat?

Vyrůstal jsem v 70. letech, takže ta touha po západním zboží byla obrovská. Byla to vyloženě frustrace. Ne že by ty východní věci byly tak nekvalitní, ale můj hnusoměr mi u nich ukazoval červená čísla. Vyrůstali jsme v zemi, kde je obrovská tradice funkcionalismu a modernismu, určité jednoduchosti. Pro mě byl jeden z hrdinů Ladislav Sutnar, který začal dělat hračky, potom porcelán, sklo. Vytvořil mimo jiné krásné písmo, font, který se jmenuje Ladislav a dnešní generace grafiků ho zase adorují. My ho používáme třeba na našich hodinkách. Jinak inspirace přicházela a přichází ze Skandinávie, Itálie nebo i Asie.

Kdo byli vaši první klienti?

Já jsem se vrátil tam, odkud pochází moje rodina, a první výrobky jsme s Honzou dělali u pana Rückla ve sklárně v Nižboru. Nejprve takzvané ready-made objekty, z toho, co najdete. Neměli jsme prachy na formy. Jedny z prvních zakázek byly interiéry pro firmy Young and Rubican, což byla u nás první světová agentura. Z dnešního pohledu úsměvné pokusy, ale něco jsme se na tom naučili.

Sklo, architektura, nábytek, svítidla, domy, vily, hotely, rezidence, urbanismus, ale také snubní prsten, nůž, louskáček na ořechy, pivní výčep… Je v designu či architektuře něco, na co jste za 30 let nedosáhli?

Musím říct, že obdivuju kolegy, kteří mají ambici mít mezinárodní ateliér. Já sice nejsem až tak spjat s naším územím, ale tady je tolik co spravovat po těch komouších, že i když jsme měli x příležitostí pracovat v zahraničí, tak to tady nechceme opustit. Taky vyrábíme spoustu produktů ve světě, ale to se dá dnes řídit odsud, absolutně mezinárodně. Nechceme trávit život v letadle.

Profesně trávíte život s Janem Němečkem už 30 let. Jak jste to zvládli?

My jsme dost odlišní lidé. Honza je vlastně strašně normální člověk, který hraje na kytaru u ohně, jezdí na koni a má rád úplnou normálnost. Je mu úplně jedno, že jde do dílny a vezme si zvonáče. Ja bych v nich nešel. (smích) Já jsem byl, přiznejme si to, ten nagelovanej frajer, co honil holky po barech a řešil, jestli má na nohách křusky značky Gucci nebo Prada. Ale to jsou samozřejmě povrchní věci. Já jsem emotivní a Honza je mnohem logičtější. Respektujeme se velmi. Máme právo veta, a když jeden řekne, že tohoto klienta neděláme, tak ten druhý ho nepřemlouvá.

Kdy takový případ nastane?

Nemáme právo zkoumat morální hodnoty, to vůbec ne. Dělali jsme za 30 let pro leckoho. Ale někdy se stane, že zakázka nemá logiku, že rozpočet klienta nejsme schopni dodržet. Měli jsme jednou dělat zakázku snů, dům na útesu nad mořem. Ale aniž bychom si dělali geologický průzkum, viděli jsme, že ta skála se sype dolů. Klientovi jsme to rozmluvili. Ale jinak jsme ochotni se scházet s kýmkoli nad čímkoli. Zajímá nás to. Často se stane, že z drobné zakázky je posléze zakázka daleko většího rozsahu. Z kuchyňské linky celý dům či sídlo firmy.

Co učíte studenty na VŠUP?

Studenti se učí jeden od druhého. Nasávají jako houby. Učíme je, i já jako emotivní člověk, logice v tom, co dělají. Zorientovat se v oboru, dělat si rešerše, co dělá konkurence, vědět, co a proč dělám. Hodíme je do vody a občas je nadneseme, aby se neutopili. Pošleme je i za klientem, aby si osahali celý proces. Snažíme se jim ukázat dobré příklady
světového designu. Největší úspěch našeho atelieru je, že 90 % studentů zůstává v praxi, jsou velmi úspěšní a občas nás i porazí v nějaké soutěži. A mně to dělá velkou radost.

Může se stát, že má Michal Froněk doma v šuplíku „tuctové“ lžičky a talířky z Ikey?

No jasně. Moji studenti pracovali pro Ikeu. Ikea je skvělá v tom, že umožňuje dostat komplexní pohled designu do široké společnosti. Jsou inspirativní a dělají to dobře.

Ondřeje Gregora Brzobohatého jsem se kdysi ptal, zdali nemá strach, že bude v hudbě kopírovat již vymyšlené, napsané. Existuje taková obava i u designu? A jak se tomu bráníte?

Stává se to. Speciálně, děláte-li dřevěnou židli z ohýbaného dřeva, kombinovanou s překližkovým sedákem a má to čtyři nohy. Nemůžete odladit, že někdo něco podobného neudělal. Samozřejmě máte různé metody, kdy schválně uděláte něco opravdu velkého, přeženete to a říkáte si, že nikdo před vámi takovou blbost, v lepším případě krásu, nevytvořil. Já si myslím, že design, pokud se posouvá v detailech, je evoluční vývoj. Spousta designerů to láme, mají přebujelé ego a za každou cenu chtějí moc. A ti mají jepičí život. Proto jsme pojmenovali naši výstavu Logika a emoce, musí tam být balanc.

Jste renesanční člověk mnoha zájmů. Je nějaký koníček, o kterém veřejnost neví a vás baví nebo jím relaxujete?

Ty tajný věci neřeknu, samozřejmě. Pro mě je hrozně důležitá fyzická aktivita, i když se někdy musím nutit. Léta jsem jezdil na rychlobruslích. Mimochodem ty brusle jsou krásný kus designu. A když na nich projedete celý Manhattan, je to krásné Teď pracuju pro Festku, takže se přeorientuju na kolo. Miluju tu techniku, jak to dokonale řadí, jak můžete věřit brzdám, už jenom jak to dám na přísavky na střechu Volva, mám z toho i estetický zážitek.

Zajímá vás a sledujete i design aut?

Jo, jo, jo. Strašně sleduju nové tendence, se spoustou lidí se kamarádím. Píšu si třeba s Thomasem Ingenlathem (nedávný šéfdesignér Volvo) od vás. Skvělej chlap, který umí žít s rodinou, projet se na plachetnici, a je skvělé se s ním bavit. Dívá se dopředu. Když mu říkám, jak dělám karbonové kolo, tak poslouchá a šrotuje mu v hlavě, jestli to jejich karbonové zrcátko… Prostě si rozumíme, jsme stejná generace a pálí nás stejné věci. Designér aut je specifická věc, jste designér aut a nic jiného. Což se možná může do budoucna, až se budou navrhovat kanceláře na kolech a kontejnery na přepravy lidí, změnit.

Jste 30 letech v oboru. Cítíte stále pnutí, nenaplněné ambice, touhy tvořit?

Žralok se taky musí hýbat. Mě by to jednak nebavilo – a pak, ten určitý tvůrčí neklid a puzení tam musí být. A to absolutně nevyprchalo. To by si naši konkurenti přáli. Ano, hledáme ventily. Honza zpívá ve sborech a já jezdím starými auty. Někdo hraje golf, někdo šachy, někdo chodí do hospody, někdo chce vylézt na Mont Blanc a my chceme jet Le Mans. Máme sny a ty si plníme.

A jsme u toho. Založili jste s přáteli spolek Le Mans Redux (Návrat do Le Mans), pořídili originální vůz Aero Minor a chystáte se na závod Le Mans Classic. Jak to celé vzniklo?

Romantická jízda krajinou starým autem je specifický zážitek. Pár takových aut vlastním a vždycky jsem u nich kromě estetiky karosérií obdivoval jejich závodní historii. A jednou z největších legend je závod 24 hodin Le Mans. Byli jsme se tam s kamarády podívat a dostali jsme nápad, že bychom tam taky mohli jet. A shodou náhod se nám podařilo koupit asi nejlepší přeživší originální Minor s původní karosérií. Založili jsme spolek a přihlásili jsme se na Le Mans Classic. Jsme Grid2, tedy poválečná auta (1949–1956), pojedeme tři rozjížďky a dva závody, celkem pět hodin. A já jsem pyšný spolumajitel téhle famózní stáje.

Automobil Aero Minor se v roce 1949 zapsal do historie českého motorsportu druhým místem na Le Mans. Úspěch komunisté odsoudili, piloty zavřeli. Jedním z nich byl i František Sutnar, jehož synovec Ladislav je vaším vzorem na poli designu. Nevnímáte váš plánovaný start i jako jakousi rehabilitaci příběhu a osudu tehdejších jezdců?

Ano, to je pro nás zásadní část příběhu. To, že se znovuobjevuje – a vlastně „napravujeme“ to, co se stalo. Ten hrdinský příběh by měl a mohl být jakýmsi mementem či příkladem a inspirací pro dnešní mladé lidi. Že se jim podařilo navzdory osudu vyhrát, dojet, porazit. Že pak od bolševika dostali 17 let, odkroutili si snad 12. My jsme se až teď, po roce bádání, dostali ke svazkům StB. Strašné čtení. Ale jsem rád, že i když jim komunisté připravili těžký osud, tak je nezlomili. Mimochodem by si jejich osud zasloužil filmové zpracování.

Váš byznys je práce na zakázku, počítám ale, že designéři vašeho renomé jednou zatouží vytvořit vlastní produkt, v němž zkombinují zkušenosti, znalosti, ale třeba i krásu. Jsou takovým produktem vaše hodinky?

Částečně ano. Je to takový mikrokosmos, zdrobnění všeho, architektura, high-tech produkt, je v tom výzkumná činnost. Máme samozřejmě hodinky Aero Minor, u nichž je ručně šitý pásek z hodinek z roku 1920, zároveň tam obrábíme pouzdro z titanu s povrchováním DLC (Diamond Light Carbon), s nejmodernějším povrchem. Číselník je děravý, leptaný, abyste viděl do strojku, který pro nás skládá jedna z nejlepších firem světa. A v našich hodinkách je to DNA příběhu našeho auta, hrdinství pilotů Le Mans.

Hodinky se jmenují BOHEMATIC. Jste český patriot?

Stejně jako bych mohl být patriotem v New Yorku nebo v Neapoli, ale zrovna teď pracuju a žiju tady, ve fantastické zemi s děsně kreativními lidmi, se specifickou mentalitou a chytrým vtipem, skvělou literaturou i umělci. A že se bavíme v kavárně, tak i s blbými politiky. Ale já doufám, že se to změní, že s mladými politiky ve velkých městech se nám podaří prosadit zásadní stavby, ať už to je opera, sportoviště, infrastruktura, chytré stavby. Aby to nebyla ta euroarchitektura, která nás obklopuje. Kritizuje se to snadno – a já do politiky nejdu, takže si musím dát z druhé strany facku. Nicméně jsem rád, že mám-li mluvit o svém oboru, vidím tam obrovský potenciál. A já se budu vždy snažit tomu maximálně pomáhat.

Text: Aleš Wallcon
Foto: Jiří Jura